Během postupující praxe tchaj-ťi čchűan se student propracovává k přímým drahám pohybu. Cvičení se stává navenek prostým. Vskutku to není špatná cesta. Člověk spojuje všechny části a pohybuje se pod direkcí myšlenky s řízením středu, tedy tan-tchienu. V prvopočátcích se cvičenci zabývají myšlenkou, aby pohyby vypadaly, aby formy vzhledově kolidovaly s formami, které představuje mistr.
Posléze člověk dochází k sobě samému a čím dál více se soustředí na svůj svět, svou myslí a svým tělem. Každý z nás má podobné kosti, svaly a šlachy a přesto svou jedinečnou charakteristiku pohybu. Podle svého naturelu, mysli i prováděné činnosti během lidského života má každý z nás svou jedinečnost. Tu můžeme v tchaj-ťi čchűan ovládnou pouze za předpokladu, že vše provádíme upřímně ze své podstaty. Kvalitní základy nemůžeme okoukat a napodobit.
Dalo by se říct, že cvičení tchaj-ťi čchűan je o míře upřímnosti a vytrvalosti k sobě samému. Praktikant se často v rámci estetiky, nedostatku času, slabé vůli nebo třeba jenom únavy dopouští mnohdy zbytečných a fatálních chyb. Buďme na sebe přísní. Proč ne. Ale doceňujme se. Dávejme si čas a tolik kýžený vyrovnaný klid. Kolik do kořenů tolik do koruny. Přirozenost je zásadní. Tchaj-ťi čchűan zdar.