Jen okamžik…

Jen okamžik…

 

Mé stopy zatím končí na travnatém vrcholku.
Vítr jemně pofukuje. Mé oči sahají do dálky po vzdáleném lesu.
Zpěv ptáků a listí stromů dávají klid mé duši.
Stojím. Opírám se na tomto kopci.
Chodidly čtu historii jedinečného místa.

Celé tělo proniká prostorem.
Uvolnění.
Ulevuje se mi.
Sám a přece uprostřed.
Není spěchu, není klamu.
Dech.

Muž jak hora.
Mysl a srdce zpomaluje svůj cval.
Travnatá plošina.
Tak jedinečná.
Kdosi na ní.
Vyrovnaný.

1 komentář

  1. Alena Koutecká

    :-)