Člověk si od nepaměti klade otázky. Samozřejmě očekává rychlé a jasné odpovědi. Pokud se odpověď záhy nedostaví, mysl si neumí poradit a okamžitě vytváří konstrukce, jak by mohla odpověď vypadat. Mysl postupuje dle zajetých kolejí a zlozvyků. Šátrá v útrobách minulosti, prodírá se hvozdy budoucnosti, ale samotná přítomnost zůstává opomenuta. Uprostřed člověka roste neklid, nespokojenost, soužení, vztek. Všechny emoce vykvétají a zabarvují pohled na skutečnost.
Většina podstatných sdělení se neodehrává skrze verbální projev. Tato podstata visí poněkud za vším zjevným. Člověk, který uvolněn neuchopuje každou takovou plochou tezi, může nahlížet téměř nezůčastněn a neovlivněn vlastním egem, které velmi umně roztahuje své sítě klamu.
Klid a harmonie je tak vždy stavem mysli a napojením se na právě probíhající přítomnost. Uvědomování si středu a pouštění nánosů napětí tak člověka zklidní a harmonizuje.