JIN a JANG jsou protiklady, které se vzájemně přitahují, ale i odpuzují, jeden bez druhého nemůže existovat. (např. kdybychom nepoznali světlo, nevěděli bychom jak vypadá tma). Jsou to dva základní principy ve všech věcech bytostech a v celém vesmíru. Jin a Jang jsou neustále v pohybu, nemají začátek ani konec, jedna obsahuje druho a naopak. Tyto dva principy by měly být v rovnováze, jestliže se udrží rovnováha, převažování vede k harmonickému střídání protikladů. Pokud nejsou tyto dva principy v rovnováze přichází nemoc. Jin a Jang, princip tchaj-ťi (taiji) vychází z principů taoismu podle staré taoistické tradice je všechno v našem životě navzájem propojené. Toto propojení je nejlépe symbolizováno známým obrazcem, monádou jin-jang. Podle tradice je jin chápáno jako tmavé, ženské, přijímající. Jang je oproti tomu bráno jako světlé, mužské a aktivní.
Principy Jin a Jang se vzájemně proplétají a udržují v rovnováze. A tak světlo definuje zároveň i tmu, teplo chlad, jemné hrubé. Nejedná se ale o konflikt protikladů, jak by jej chápala západní filosofie. Podle taoismu jde o dvě strany jedné hory, jedna je ozářená sluncem a druhá temná, ale pořád se jedná o tu samou horu. Jinové a Jangové cykly se stále donekonečna opakují, jako například střídání noci a dne. Jin a Jang představují tendence, které jsou navzájem protikladné, ale zároveň se doplňují. Jin a Jang tvoří komplex, který má dynamickou povahu. Jsou v pohybu, ve stálé proměně, ale vždy tak, aby byla zachována rovnováha.
Koncepce JIN a JANG tvoří základ orientální medicíny. Vznikla v Číně v 9. nebo 8. století př. Kr. Klasická západní medicína je založena na podobných principech polarity čtyř elementů (země, voda, oheň a vzduch) a jejich čtyřech vlastnostech (studený, vlhký, horký a suchý), které zavedl ve 2. století Galenos. Jin a jang v makrobiotice označují energii, která působí rozpínání, to je síla jin, či kontrakci a působení do středu, což je síla jang. Vliv těchto sil můžeme pozorovat u živočichů i rostlin. Některé rostliny jsou dužnaté, křehké, s minimálním kořenovým systémem (jin), jiné naopak hutné, soustředěné, se silným kořenem (jang). Další rostliny jsou pak vyvážené, obsahující vyváženě prvky jin a jang. Stejně tak jistě známe ze svého okolí lidi křehké a nepevné, nebo naopak nezlomné, odolné a neohebné. Pak jsou tu ovšem i neobyčejně harmoničtí šťastní jedinci, kteří sice nevytvářejí dějiny, ale patří k ozdobám jakékoliv společnosti.
Dějiny se podle principu jin a jang posouvají, kdykoliv moc jedna převáží a zatlačí druhou. Učení o jin a jang je obsažené už v knize I-ťing (Kniha přeměn) kde pomocí trigramů (elementů, které se skládají z tří jin nebo jang) je vyslovená myšlenka přeměn v přírodě. Jin (ženskost, tma, pasivní síla) a Jang (mužská, světlá, tvořivá síla) jsou popisem doplňujících se opaků a nejsou absolutní – proto jakákoliv dichotomie Jin a Jang bude z jiné perspektivy vypadat opačně. Všechny síly v přírodě mají oba dva stavy a tyto stavy jsou v neustálém pohybu. Na západě se často Jin a Jang zobrazuje nepřesně jako „zlo“ a „dobro“.
Nesprávná je i interpretace symbolu ve smyslu barev – Taiji tu nesymbolizuje černou a bílou, ale symbolizuje v analogii tmu a světlo. Každá věc se dá popsat jako zároveň jin a jang. I ve všech akcích taiji existuje vztah jinu a jangu. Jednota protikladů je obsažena v přitažení a odstrčení, napnutí a uvolnění, otevření a zavření, postupu a ústupu, pohybu pomalu a rychle, nahoru a dolů, vpřed a vzad, vpravo a vlevo, v nádechu a výdechu, v prázdnotě a plnosti.
V taiji prázdnotě odpovídá poddajnost a měkkost, plnosti napětí a tvrdost; protiklady jsou obsaženy v každém prvku cvičení taiji, jsou základem změny pohybu a držení končetin i trupu. Správné a důsledné rozlišování mezi „plným“ a „prázdným“ přispívá ke zvládnutí taijiquan. Vztah jin a jang nejlépe znázorňuje monáda. Bílá barva znázorňuje jang a černá jin. Teorii jin a jang lze vyjádřit jako vztah dvou protikladů – rovnováha, systém, síla, příliv a odliv, ženské a mužské.