Pinyin se používá pro zápis čínštiny tam, kde nelze užít čínských znaků nebo by užití čínských znaků bylo složité. Slouží k zachycení výslovnosti čínských znaků a jako takový je neocenitelný při výuce čínského písma ve školách. Samozřejmě může plnit (a plní) i funkci transkripce čínských znaků do latinky. Pinyin (Pchin-jin) je zkrácený název pro koncept čínské hláskové abecedy.
Tvůrcem pinyinu je ekonom a lingvista Čou Jou-kuang (Zhou Youguang, narozen 1906). První verze pochází z roku 1956, jako oficiální způsob zápisu čínštiny latinkou byl v Čínské lidové republice přijat v roce 1958. Začal se používat převážně ve výuce, aby usnadnil žákům pochopení výslovnosti mandarínštiny. Většinou se pinyinem zachycuje standardní výslovnost čínských znaků. Pro ostatní čínské dialekty či jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak, existují podobné systémy, založené na stejném principu, které jsou v čínštině rovněž nazvané „hláskování“, tj. pinyin.
4 tóny základní výslovnosti vysoký rovný, např. Ā, stoupavý, např. Á, klesavě-stoupavý, např. Ǎ, klesavý, např. À. Každý znak má svou spisovnou výslovnost, kterou lze dohodnutým způsobem zapsat latinkou – tento způsob přepisu do latinky se nazývá transkripce. Transkripcí je mnoho, většina národů si v průběhu kontaktů s Čínou a čínštinou vytvořila svoji transkripci, ať už nezávisle, nebo modifikací nejrozšířeněnjších transkripcí anglických, francouzských apod. Bohužel s latinkou, právě proto, že je to hláskové písmo, je jeden problém: každý národ si ji čte („hláskuje“) po svém. Tím pádem ta samá spisovná výslovnost čínského znaku se v různých jazycích zapíše různým způsobem.
V poslední době se proto na mezinárodní scéně prosazuje tzv. pinyin (pchin-jin), což je transkripce schválená v r. 1959 čínskou vládou jako jediný oficiální způsob zápisu spisovné výslovnosti čínských znaků latinkou. V současnosti se u nás můžeme setkat s různými způsoby přepisu čínských znaků do češtiny.
taijiquan – oficiální čínský přepis do latinky metodou „pinyin“
Tai Chi Chuan – oficiální přepis do angličtiny
tchaj-ťi čchüan – oficiální český přepis
tai-či čuan – neoficiální, fonetický, zjednodušený, ale u nás nejrozšířenější přepis – zejména ve zkrácené verzi tai-či
Můžeme se však setkat s mnoha dalšími neoficiálními způsoby transkripce.
Zatímco v češtině je přirozenou jednotkou slovo, které lze dále rozdělit na jednotlivé morfémy, tj. nejmenší jazykové jednotky, které mají výraz a význam, pro čínštinu je tomu naopak, přirozenou základní jednotkou je morfém, tzn. že slova dostáváme skládáním jednotlivých morfémů. Tyto morfémy jsou neměnné a v čínštině jsou někdy označovány jako báze.
Někdy je velmi obtížné stanovit, kdy se v čínštině jedná o slovo a kdy ne. Kromě toho existuje velký počet slov, které se skládají pouze z jednoho morfému. Z toho mimojiné plyne, že ani slova se nemění, ať už ve větě zastávají jakoukoliv funkci, a tak pro vyjádření gramatických vztahů je důležité postavení ve větě, čili slovosled a případně použití funkčních (gramatických) slov. Zatímco v češtině je velmi obtížné určit hranici jednotlivých morfémů, v čínštině je to poměrně jednoduché, jelikož se vždy překrývá hranice morfému a slabiky.
Pro zadávání čínských znaků v počítači existuje několik systémů. Nejrozšířenějším systémem je zadávání znaků pomocí abecedy pinyin, kdy program nabídne tabulku znaků s danou výslovností, ze které lze vybrat příslušný znak. Celkový počet znaků je poměrně vysoký, udává se až 80000 znaků, nicméně v běžném užití je dnes cca 5000 – 6000 znaků. Za hranici gramotnosti se považuje znalost cca 3000 znaků.
Během let 1956 – 1964 byla v ČLR zavedena reforma čínského písma, která zavedla tzv. zjednodušené čínské znaky. Zjednodušené znaky jsou standardem v ČLR a v Singapuru, Taiwan, Hongkong a Macao používá znaky tradiční, nicméně s tradičními znaky se lze setkat i v ČLR. Tradičně se znaky psaly ve sloupcích shora dolu a zprava doleva, dnes je běžný způsob psaní v řádcích zleva doprava.