Každé ovládnutí jakékoli lidské činnosti vyžaduje zvládnutí základních dovedností, které nás přivedou a seznámí s podstatou dotyčného umění. Díky svým chybám, omylům a slepým uličkám je člověk donucen měnit přístup a náhled na věc. Poučit se a jít o patro výše. Dál a hloub. Je to proces, kdy upravujeme své postupy a chápání vztahující se k našemu konání – činům. Vybrušujeme jak myšlenkový proud, tak pohybový rámec. Díky vlastní cestě začínáme chápat principy a souvztažnosti, které nás obdarovávají umem a zručností v dané věci. Tak častěji spotřebováváme méně energie a musíme se zvědavostí a pochybnostmi bránit naučenému stereotypu. Avšak více a více si můžeme užívat přítomného okamžiku našeho bytí a dalšího hledání a prohlubování osvojovaného umění.
Ve cvičení tchaj-ťi je cesta vývoje plně otevřená. Pokud zvládneme a obsáhneme základní funkčnost spojení myšlenky „chci“ (tedy touhy) a tvořeného výsledku, můžeme se dle svého naturelu rozvážně posouvat dál, třeba i k mistrovství. České přísloví „Žádný učený z nebe nespadl“ dokazuje, že lidé odjakživa byli vystaveni nutnému úsilí směřujícímu k určitému cíli. I kdyby oním cílem byla samotná cesta.