Při tréninku tchaj-ťi se snažíme neztuhnout, nezbytnět. Neustále udržujeme přes silný kořen, houževnatost a hbitost. Uvolnění je dosaženo celkovým relaxem svalové soustavy a spájením integrovaných částí těla v jeden plynulý a jednolitý pohyb.
Vše je propojeno a živé, neexistují části pouze celek. Pohyb se zrcadlí do všech kloubů v těle, pohyb je vždy z mysli skrz pas veden celistvě páteří. Hlava zůstává zavěšena a pouze následuje směr trupu. V podstatě uchopujeme přítomnost celým svým tělem a jeho jsoucností bez vychýlení se emocemi a špatným strukturálním postavením a vyrovnáváním se. Lidské tělo najednou získává správné zdravé opření a sebevědomí, to pravé sebevědomí bez přebujelého emočního ega.
Zdravě sebevědomě stát, neznamená stát, jak na obálce levných magazínů dnešní doby, ale pevně se opírat bez úsilí. Rovnováha a stabilita prostě je, existuje. Přehnaně o ní není třeba usilovat, jedná se hlavně o uvědomění. Stav myslí, který zobrazujeme tělem. Tento stav mysli nenahradíme prostým markýrováním těla a obkreslováním z vnějšku. Odchylky vždy vznikají v mysli, tělo jenom zobrazuje a ilustruje.
Jsme ve středu mysli, ve středu těla, ve středu času a ve středu pohybu.