Trénink tchaj-ťi je proces, vývoj, cesta. Tchaj-ťi je proces učení se, zklidnění se, poznání se. Je velmi těžké zjevovat skrze slova niterný postup v umění tchaj-ťi čchűan (taiji quan) stylu Čchen (Chen). Pochopení a zkušenost nikdy nepřicházejí najednou. Student tchaj-ťi skládá podnět k podnětu a když je připraven dostaví se prohlédnutí a zkušenost. Každý pracuje sám se sebou. Každý je jedinečný. Každý má jiné problémy, stres a jiné tělo. S pomocí zkušeného mistra průvodce lze pochopit, avšak naučit se musí každý sám.
Prohlédnout princip je jedna věc, provést princip však věc druhá. Tchaj-ťi čchűan nezná zkratky. Velmistr Chen Xiaowang často hovoří o jednoduchosti přístupu, ale plném soustředění nad přítomným. Brzdí lačnost svých studentů, kteří ve víře naučit se chtějí přeskakovat povrchním způsobem základy přirozenosti. Společné cvičení a vnímání vede k hlubšímu průniku do principů. Každý žák je učitelem a každý učitel je žákem. Například základní pružení Peng neexistuje bez předchozího srovnání, uvolnění, zakořenění a relaxace.
Pokud udržíme plně připravené, otevřené a uvolněné spoje na těle (klouby – kyčle, kolena, kotníky, pas, ramena, lokty, zápěstí, krk), je možné se pohybovat volně, rychle, ekonomicky a vyváženě. Ani moucha nemůže dosednout. Většina žáků se soustředí na formy rukou, protože přes den ruce nejvíce používají, už hůře je to s trupem, pasem a nohama. Začínající tchaj-ťi nadšenec někdy ani netuší, kde má své bloky a jak je rozpouštět. Blok většinou velmi unavuje a pohyb se stává více zatuhlým.
Je nutné následovat mistra. Mistr ukazuje a naznačuje směr, kterým může žák vykročit. Vše ostatní závisí na vůli a trpělivosti studenta tchaj-ťi. V praxi tchaj-ťi je zapotřebí polykat hořkost a kráčet po nekonečném schodišti dál vzhůru k oblačnému chrámu moudrosti, klidu a poznání.