Taoismus je původní čínská filozofie.. Na přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem byla starověká Čína rozdrobena na řadu menších soupeřících států, ale zaznamenávala přitom velký technický a duchovní rozmach. Zvlášť z hlediska filozofie to bylo velice plodné období a sami Číňané o něm hovoří jako o době Sta filozofických škol. Dvě z nich se staly nejvýznamnějšími a jejich dědictví je živé i dnes. Bylo to jednak Konfuciánství a jednak Taoismus. Základním principem je tu ztotožnění, shoda s přírodou. Taoismus odmítá jakoukoliv uzavřenost, jakýkoliv pevný systém. Uznává pouze tao s jeho ustavičným tokem, nepřetržitou proměnou. Taoističtí vědci slavili velké úspěchy především v chemii a medicíně (akupunktura, akupresura). Zvlášť významných úspěchů dosáhli taoisté v lékařství. Popsali léčebné účinky tisíců rostlin, vyvinuli akupunkturu a vypracovali systém zdravotních cvičení čchi. Stejně náruživě se ale věnovali věštectví, magii a alchymii
Za zakladatele taoismu je považován napůl legendární mudrc Lao-c‘. O jeho životě víme velice málo a historikové se dodnes přou, jestli skutečně existoval. V záznamech z mnohem pozdější doby se uvádí, že byl starším současníkem Konfucia a že pracoval jako archivář v královském paláci dynastie Čou. Tam proslul jako moudrý a ctnostný muž a lidé ho začali nazývat Lao-c‘, což znamená Starý mistr. Když mu bylo 90 let, začala ho práce u dvora unavovat a rozhodl se vydat na cesty. Při přejezdu hranic ho však poznal strážný a velice ho zarmoutilo, že moudrý stařec jejich zemi opouští. Požádal ho tedy, aby dřív než odejde, sepsal své myšlenky. Lao-c‘ se skutečně posadil a na místě sepsal krátký rukopis, čítající 5000 znaků. Tato útlá knížečka je slavný Tao-te-ťing, neboli Kanonická kniha o Tao a ctnosti. Je to sbírka 81 krátkých básní, které připomínají věštecké výroky. Pochopit jejich význam je takřka nemožné a očividně to ani není záměrem, mají sloužit spíš jako podnět k pochopení Tao.
Tao je prastarý pojem běžně užívaný všemi čínskými filozofy, ale právě v taoismu hraje ústřední roli. V překladu znamená cesta a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. I když se taoismus později vyvinul v určitou formu náboženství, jeho stoupenci nikdy nepovažovali Tao za božskou bytost. Pozornost taoistů se vždy soustřeďovala na skutečný hmotný svět, hlavním předmětem zájmu byla příroda, protože právě v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Snaha dosáhnout úplné harmonie s Tao byla hlavním cílem taoistů. K tomu je zapotřebí osvobodit svou mysl od zbatečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici. Hned druhá báseň Tao-te-ťingu praví: „Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov.“
Zájem taoismu o zdraví vedl k vývoji technik, které kultivují tělo, mysl i ducha. Nejznámější z nich je qigong (čchí-kung) 氣功, tzv. práce s energií. Techniky qigongu, často spojované s dechovými cvičeními, jsou někdy statické, jindy v pohybu. Z taoismu vzešla také řada forem meditace. Některé slouží k utišení mysli a soustředění, jiné zase ke kultivaci a oběhu vnitřní energie čchí. Všechny tyto techniky a cvičení jsou součástí taiji.