Tak pozvolna den sílu ztrácí,
spěch z ramen své ruce odvrací.
Chodidla si pak více hledí země,
to noc přichází – sama, zlehka, velmi jemně.
Muž unavený svojí pílí,
nevzdává se, stále milý,
hledá nejen chléb a pohár vína,
a toho, kdo pozhasíná…
Ve chvíli osamění,
skrz umění dech se mění,
mysl čistá, tělo vzkvétá
s přítomností uprostřed světa.
Jako hora klidně stojí,
neb jako vůz s velkou vojí,
shlíží, rovná a koncentruje,
shodou s myslí, tak jak pluje.
Plný změn a uvolnění,
bažící po vědění,
mění sebe a pak jiné,
se zájmem, jen tak, nepovinně…
