V začátcích mého cvičení jsem necítil jednotu a sílu tan-tchienu. Pohyby byly rozsekány do samostatných sekvencí a dráhy nebyly jisté. Postupem času jsem začal vnímat pas a osu páteře. Během forem se mi však vědomí celku nedařilo udržet. Dech byl bržděný snahou mysli provést dokonale vnější pohyby. Postupující praxí se dech začal uvolňovat a pumpovat přirozeně. Osa páteře se po létech začala rovnat a uvolňovat také. Krok začal být jistý a věčný.
V souhře těla vždy pohyb začínal v pohybu tantchienu a ostré se proměnilo v oblé. Plynulost a klid sílili. Mysl se čistila a celek nabízel souvislou jednotu a celistvost. Prostor uvnitř i prostor kolem se spojili. Ubývá nedostatků i přebytků. Praxe se stala mým neodmyslitelným dílem života. Našel jsem se v tchaj-ťi čchuan. Tchaj-ťi si našlo mě. Cítím obrovské štěstí když učím druhé. Stále se učím a učit budu. Tato cesta je nesmírně plná a nekončící. Vývoj je daný časem a trpělivostí. Umění být, uvolnit se, prožívat a cítit. To vše v harmonii. Dejme si čas a klid. Okamžik je jedinečný a neopakovatelný i když si toho nejsme vždy vědomi. Cvičení zdar.