Velmi často nám vlastní myšlenky zabraňují v uvolnění a relaxaci. Je to docela přirozené. Každý máme jakýsi denní plán. Takové vnitřní časování. A pokud si chceme zacvičit tchaj-ťi – ideálním stavem je napojit se na přítomný okamžik. Oprostit se od skotačivého času a pustit mysl a své tělo ze spáru směrovaného soustředění.
Každý máme v sobě zakódovaný denní rytmus. Jak myšlení, tak pohybu. Během cvičení však chceme tento rytmus přerušit a nechat tělo splývat na vlně přirozeného uvolnění. Kdy podstatná je každá buňka, každý okamžik. Neusilujeme o skok z A do B. Ale o prožití celého procesu.
Musíme upustit od hodnocení a soudů. Mysl je zvyklá nám ihned bypasovat a pokrucovat čistý okamžik. Pusťme se touhy cvičit. Postavme se a sledujme co se děje. Neumocňujme pocit někam to táhnout, někam něco tlačit. Cvičení, relax a uvolnění by se mělo dít takřka samo. Necvičme. Prostě buďme. Přirozeně.