Člověk se odklání od prastarého pouta s přírodou. V dřívějších dobách, kdy se člověk dobrovolně podvoloval přírodním cyklům, chápal přírodní souvislosti a zákony, nevznikaly potíže plynoucí z násilného odklonu a uměle tvořeného řádu. Lidé byli v pohybu, lidé soucítili a vázali se v původní celistvý rytmus vesmírného toku. Lidé byli zdravější. Lidské tělo nebylo pod tlakem vykloubení doby a hodnot společnosti. Nyní je člověk jako lokaj tlačen názorem tupé masy, která je zapřahána ekonomickými cíli a obchodním prospěchem. Lidé jsou válcováni a klamáni v rychlém sledu zbytečných informací, ztrácejí intuici, orientaci, vlastní duši a možnost vlastního klidu a zdraví. V dnešní krizi se chápavější jednotlivci opět počínají ptát po smyslu, po směru, po hodnotách, po životě. Lidé se naučili svůj život trávit ne žít.
Nikdo není zcela nezávislý. Musím si koupit benzin, petrolej, propan, kterým poháním vodní pumpu, potom potřebuji současnou vědu a průmysl, aby pro mě vyrobily solární panely k získávání elektřiny, a tak dál. Jsme trochu nezávislejší než mnoho ostatních, k topení a vaření samozřejmě můžeme používat dřevo z lesa. Musím se ale ve všem vyznat, musím umět opravit stroje, třeba pumpu. Generátory, motorové pily, auto, prostě všechno. Když lidé z města a intelektuálové uvažují o přírodě, tak tvrdí: Žádné stroje. Pravda ale je, že se bez nich neobejdou. V Evropě je hodně hustá elektrifikace, ale na americkém Západě jsou rozlehlé pouště a hory zcela bez elektřiny. Kdo tam chce žít, musí se o ni sám postarat. Existuje také hnutí, které si říká “ návrat k zemi“, a v oblasti, kde já žiji, jsou lidé, kteří tento přístup praktikují. I oni si ale musejí najít způsob, jak vydělat peníze.
Stále probíhá ekologická revoluce. Přesněji řečeno, stále se objevují ekologické výzvy. Právě teď je to například problém s tím, že je příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho rozvoje, moc lidí, příliš velký důraz na ekonomický vzrůst, příliš mnoho lidí v Číně, Indii, Spojených státech, příliš mnoho touhy po stále více věcech, oficiální vláda a ekonomická ideologie přitom tvrdí, že takhle to je v pořádku. Čína chce růst. Spojené státy chtějí růst. Každý chce mít více aut – a to je přitom nemožné, nikdo o tom nemluví. Takže malá, drobná ekologická revoluce je už v tom, kdyby si lidé řekli: Zkusíme uvažovat trochu jinak.
Snyder, jako spisovatel, který od začátku spojil ekologické záležitosti s literárními hodnotami, je často tázán na nebezpečí moderního konzumního a krátkozrace bezohledného života. Stručně řečeno,co je špatné na tom, jak žijeme, a co s tím můžeme dělat? „Nerad dávám jednoduchou filantropickou odpověď: Musíme změnit své hodnoty. Bylo by pošetilé předkládat jednoduchá řešení. Nicméně jedna z věcí, které senabízejí těm, kteří mohou, je nestěhovat se. Zůstat na místě. A tím nemyslím přestat cestovat; myslím usadit se někde a skutečně se starato to, co je tam třeba udělat. Jen tak může v Americe vzniknout skutečná demokracie. Nikdo nezůstává nikde dost dlouho, aby se ujal zodpovědnosti za místní komunitu.
Gary Sherman Snyder je americký básník Beat generation, kam patří také například Allen Ginsberg nebo Jack Kerouac, pro kterého se Gary Snyder stal předlohou a vytvořil podle něj postavu Japhyho Rydera ve svém díle Dharmoví tuláci. Gary Snyder se narodil v roce 1930 v San Franciscu.
V dětství vyrůstal Gary Snyder v rodině, kterou silně ovlivnila Velká hospodářská krize. Rodina Garyho Snydera žila v Kitsapu, kde Gary poznal indiány a velmi ho zajímala jejich tradiční kultura a život spjatý s přírodou. Po rozchodu rodičů Gary Snyder vyrůstal se sestrou u své matky.
Své první básně Gary Snyder publikoval ve školním časopise v době svého studia na střední škole.
Gary Snyder je známý svým zájmem o různé přírodní kultury. Během svého života pracoval jako námořník, jako dřevorubec v indiánské rezervaci Warm Springs a také v národním parku. Zajímal se o Dálný východ, orient, buddhismus, šamanismus a přírodu jako takovou. Obdivoval přírodní národy za jejich schopnost spolupráce s přírodou a zastával „východní způsob myšlení“. Je často také nazýván „laureát hlubinné ekologie“.
Nejprve studoval antropologii, ale jeho zájem o zen buddhismus byl stále větší, a tak se rozhodl a začal studovat východní kulturu a jazyky. Gary Snyder usiloval o vzájemné sblížení a poznání kultur východu a západu. Autoři Beat generation se o buddhismus zajímali, ale Gary Snyder byl opravdu důkladný. Na zen buddhismu ho zaujalo především to, že nevyznává žádnou ideologii a zastává názor neubližovat lidem, ale ani zvířatům a přírodě. Využil znalostí ze svých předchozích studií, kde se naučil čínsky, což mu velice pomohlo ve zkoumání a poznávání tradicí zenového buddhismu, jež má kořeny právě v Číně. Strávil mnoho let také v Japonsku v zenových klášterech. Díky své znalosti čínštiny se zde mohl aktivně podílet na odborných projektech. V Japonsku se Gary Snyder seznámil také s tradičním animismem.
Na konci šedesátých let se Gary Snyder vrací do rodné Ameriky a vydává básnickou sbírku The Back country. Další jeho sbírka nese název Reading wave a dále pak sbírka Želví ostrov, za kterou Gary Snyder v roce 1975 obdržel Pulitzerovu cenu. Jedná se o starý indiánský příběh o stvoření Ameriky. Gary Snyder byl velmi uchvácen předáváním mýtů a tradic kmenů ústní formou.
Gary Snyder psal kromě básní eseje, které byly jakýmisi komentáři k jeho básnické tvorbě a vyjadřovaly názory na kultury a svět. Mezi takovéto eseje patří například Praxe divočiny nebo Místo v prostoru.
V období osmdesátých a devadesátých let Gary Snyder hodně vyjadřoval své postoje na veřejných přednáškách, kde komentoval jak kultury, tak život v souladu s přírodou, ale i náboženství a další poznatky z oblasti jeho zájmu. V polovině osmdesátých let se Gary Snyder stal profesorem v Davisu na Kalifornské univerzitě. V devadesátých letech pak vychází další básnická sbírka Hory a řeky bez konce a nejnovější je sbírka z roku 2004 Danger on peaks. Gary Snyder se ve své poezii snaží sblížit kulturu a přírodu a pokud možno tento vztah co nejvíce dál podporovat.
Navzdory svému vysokému věku žije Gary Snyder s rodinou na odlehlém ranči v Sierra Nevadě, na místě, které si museli pro život přizpůsobit zavedením elektřiny a podobných „vymožeností moderního světa“, protože v minulosti to bylo místo obývané Indiány a Gary Snyder obdivuje takováto místa pro jejich zajímavou historickou hodnotu a ducha. V roce 1998 navštívil Gary Snyder Českou republiku. Jeho živé vystoupení je zaznamenáno na nahrávce, která je součástí brožury Beatníci v Praze.
„Takže jsme začali zdolávat svou lidskou pýchu a učili jsme se těšit se z odbočování ze stezky a vstupování přímo křovinatého porostu, z hledání obrysů a tvorů těch částí lesa, kterými nevedou cesty. Nebo vlastně vedou, neboť existuje úplný svět zvířecích steziček, které mají vlastní logiku. Snížíte se, hbitě se prodíráte, objevíte průsek, postavíte se, ujdete vzpřímeně několik metrů a opět se skláníte. Trik spočívá v tom, nebýt nijak připoután ke vzpřímené chůzi – buďte jako doma při zemi, staňte se čtyřnožcem nebo, pokud je to nutné, plazem. Otřete z mladé jedličky obličejem chladnou rosu. Lahodná vůně tlejícího listí a podhoubí stoupá z udusané prsti pod vašima rukama a je vidět odkrytý, napůl spálený hříbek. Když se prodíráte, cítíte podzimní houby. Začali jsme fantazírovat o širších možnostech prodírání se. Mohli bychom dělat tvůrčí dílny Cesty prodírání! A dílny sebevědomí – bez legrace! Carole řekla: „Naučila jsem se důležitou věc. Že člověk může dosáhnout svých cílů, když bude ochoten se prodírat!“ Není to vždy jednoduché a také se můžete ztratit. Minulou zimu jsme se vydali na dlouhý horský přechod v oblasti přímo nad soutěskou řeky Yuba a brzy z toho bylo opravdové prodírání. Dostávali jsem se hustšího a hustšího porostu staré nedvědice, kde jsme byli nuceni se plazit po zemi jako vojáci, abychom se dostali pod velmi nízké větve. Ocitli jsme se na zvláštním a neznámém hřebeni a já jsem neměl ani potuchy, kde vlastně jsme. Zdálo se, že se ženeme stovky metrů, až jsme objevili obrovský, úplně čerstvý, nečervavý hřib Leccinum manzanitae, hřib všech hřibů. Ten přišel brašny. A o kousek dál se nedvědice rozestoupila a kde jsme nebyli! Byli jsme v průrvě pod starým srubem postaveným z části na půdě Pozemkového úřadu na kraji jógového tábora a zanedlouho jsme objevili prašnou cestu vedoucí k domovu. Další vítězná výprava podrostem.“