Konfucius (Mudrc věků, velký učitel) je autorem etických pravidel, které bez problémů překonaly tisíce let. Konfucianismus se prosadil hlavně v Číně, Japonsku, Koreji, Hongkongu,Vietnamu, na Tchaj-wanu a v Singapuru. Základem Konfuciovy celé teorie byl život člověka s člověkem a přírodou ve smíru a harmonii, základem státu je rodina, vládce má povinosti k životu poddaných, lidé mají k sobě navzájem pokoru a úctu. Konfucius (Kchung Čchiou, Kchung-fu-c, Kung fu ć) se narodil v srpnu 551 př.n.l. v Šantungu (severovýchodní Čína).
Konfucius je zásadní postava celé čínské kultury. Konfuciova doba je doba kdy byl budhismus ještě v plenkách. Konfucius pochází z knížectví Lu, které obemykaly říše Čchi a Wu. Konfucius (Kchung-fu-c). Konfucius pocházel z chudé aristokratické rodiny. Konfucius byl prý syn guvernéra z Čou.
Konfuciovi ve třech letech zemřel otec jeho dětsví bylo chudé a svízelné. Konfucius se neustále vzdělával, to byl jeho největší majetek a bohatství. Konfucius se ve svých 19. letech oženil. Konfucius se živil jako správce sýpky a dozorce nad obětními oltáři. Konfucius ve 22. Letech otevřel vlastní školu, kde učil dějiny, poezii, hudbu.Ve 24 letech Konfuciovi umírá matka. Konfucius stále odmítá přijmout funkce a úřady, které mu jsou nabízeny. Konfucius se setkává s legendárním mistrem mistrů Lao c´a zažívá obrovské pochopení a průhled k pravdě. Konfucius učil morálce a etice a filosofii stále více žáků. Díky zhoršující se politické situaci mezi státy Konfucius musel do vyhnanství do Čchi. Konfucius (Kchung Čchiou, Kchung-fu-c, Kung fu ć) začal sestavovat svou teorii etiky a praktických zásad potřebných ve vztazích feudální společnosti. Konfucius usiloval o systém zásad, který určoval úctu k předkům a rodičům, respekt vůči starším, čestnost, upřímnost, snahu o vnitřní sebezdokonalování…
Konfucius odmítal nabízené úřednické funkce a snažil se proniknout k podstatě ideálního uspořádání a fungování světa. Konfucius přijímá funkci na ministerstvu spravedlnosti, avšak znechucen odstupuje. Konfucius se otráven špatnou politickou situací v Čchi a knížectví Lu vydal v 56. letech se svými žáky na cesty po státech Wej, Čchen, Sung. Po 13. Letech toulání a cest se Konfucius vrací do knížectví Lu. Konfucius zde sloužil panovníkovi, věštil z Knihy Proměn I ťing a propracovával své hluboké a nadčasové teorie života, etiky, morálky a vztahů. Konfucius podle vlastní předpovědi zemřel ve 73 letech v roce 479 př.n.l.
Konfucius je zakladatel první filozofické školy v Číně a patrně nejvlivnější ze všech filozofů, kteří kdy žili. Konfuciovi myšlenky po tisíce let ovlivňují život v Asii. Konfucius nahlíží na člověka jako na součást společnosti a etickým kodexem a pravidly mu vytváří bezbariérový prostor pro povinnosti a život. Konfucius je pomyslným autorem 9 klasických knih (Konfucius napsal de facto 5 knih a jeho žáci pak zbylé 4).
První „I-ťing“ neboli „Kniha proměn“, Konfuciovo nejvýznamnější dílo filosofické, jedná se patrně o nejstarší dochovaný dokument filosofického myšlení vůbec. Podle tradice je autorem této knihy jistý císař, vládnoucí tři tisíce let před naším letopočtem, Konfucius ji „pouze“ znovu vydává a opatřuje svými komentáři. Jádrem „Knihy proměn“ je osm tzv. trigramů, znaků složených ze tří plných nebo přerušovaných čar – každý trigram přitom znázorňuje určitou přírodní sílu a zároveň symbolizuje nějaký element lidského života. Vzájemná kombinace těchto trigramů pak ponechává velice široké pole působnosti pro možný výklad skryté pravdy. Druhá „Š‘-ťing“ neboli „Kniha písní“, druhá Konfuciem vydaná kniha, obsahuje na sto zpěvů, vzniklých dávno před Konfuciovou dobou – vedle písní lidových jsou zde i písně o přírodě a lásce, stejně tak jako písně politicky zaměřené a obětní zpěvy. Třetí „Šu-ťing“ neboli „Kniha listin“ je Konfuciem vydaným souborem dokumentů nejrůznějšího druhu, pocházejících z dvou tisíc let čínských dějin – jsou zde zákony, výnosy atd. nejrůznějších čínských vládců a panovníků. Čtvrtá „Jaro a Podzim“ – tato Konfuciova kniha je kronikou stát Lu v letech 722–480 př. n. l. Pátá „Li-ťing“ neboli „Zápisy o ritech“ je ze všech Konfuciovi připisovaných knih nejrozsáhlejší – vzniká až po jeho smrti, Konfucius sám je autorem jen některých jejích částí. Obsahem jsou poučky, týkající se předpisů etiky, mravů a zvyků. Šestá „Lun-jü“ je první ze čtveřice knih, jejichž autorem ani vydavatelem již není sám Konfucius. Kniha obsahuje Konfuciovy „Rozpravy“, tj. jeho myšlenky, zaznamenané jeho žáky – Konfucius vyučoval ústně. Sedmá „Ta-süe“ neboli „Veliké učení“ – v této knize jsou (snad) autentické Konfuciovy výroky. Osmá „Čung Jung“ neboli „Nauka o středu“ je knihou, pocházející od Konfuciova vnuka – ten v ní kromě svých vlastních myšlenek a výkladů uvádí i Konfuciovy výroky. Devátá poslední z devíti klasických konfuciánských knih je pak dílem největšího Konfuciova žáka Mencia (Meng-c‘). Po Konfuciově smrti se nejvíce prosadili Mencius (Meng-c‘) a Suncius (Sün-c‘) vypracován ucelený eticko-filozofický systém (konfucianismus), jenž se pak ve 2. století př. n. l. stává za vlády císaře Chan Wu-tiho státní doktrínou, jejímž tvůrcem je filozof Tung Čung-šu.
„Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.“
Konfucius se narodil v Čou-i, malém městečku knížectví Lu na jihozápadě dnešní provincie Šan-tung v severovýchodní Číně 27. srpna 551 (nebo 552) př.Kr. Bylo to přibližně v době, kdy v Indii působil Buddha, a v Řecku Pýthagorás; v období vlády Nabuchodonozora (Nebukadnezara) a babylónského zajetí. Několik let po Konfuciově smrti se narodili Sókratés a Empedoklés.
Konfucius je jezuity latinizovaná forma jména Kchung–fu-c° neboli mistr Kchung. Jeho rodinné jméno je Kchung, osobní jméno Čchiou a příjmení, či přesněji jeho veřejné osobní jméno je Čung-ni , neboli nejmladší Ni. V Konfuciových žilách kolovala údajně královská krev, prý byl dokonce potomkem vládců z Čang. Jisté je, že přišel na svět ve velmi chudé aristokratické rodině. Jeho otcem byl pravděpodobně Kchung Che, zvaný později Čou Liang-cho. Psát o Konfuciově životě by bylo na dlouhé stránky a tak jenom stručně řeknu, že mu jsou přisuzovány tituly jako Mudrc všech věků či První učitel. Jeho učení bylo přijato za státní doktrínu v 2.st. př.Kr. za císaře Chan-Wu-tiho a obohaceno myšlenkami pozdějších myslitelů přetrvalo až do současnosti. Konfucius položil základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval 2 000 let. Jeho eticko-sociální učení prosadil především jeho následovník Mencius (372-289 př. Kr.) … V dobách, kdy byl konfucianismus státní doktrínou mladí muži podstupovali náročné státní zkoušky, jen aby mohli získat místo v některém úřadu.
Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk. Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. I přes bouřlivé období zdůrazňovala jeho filosofie ideály řádu a humanity.Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený muž takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Muž by měl tyto kvality využít pro řízení státu. Pro něho představovala služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem. Mladí muži podstupovali náročné státní zkoušky, jen aby mohli získat místo v některém úřadu.
„Je lepší položit otázku a vypadat hloupě pět minut, než se vůbec nezeptat a být hloupý celý život.“
Konfucius se zabýval také otázkami rodiny, která byla v Číně považována za primární společenskou jednotku. Byla chápána jako základní ekonomická, sociální a politická struktura proto, že se její členové podíleli na všech uvedených činnostech společně. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivcem a společností. Učil, že v rámci rodiny si člověk plně uvědomuje svoji humanitní podstatu. Zdůrazňoval povinnosti a práva každého jejího člena a věřil, že všichni se budou chvat v souladu se svými úlohami.
Spis Lun-jü neboli Hovory je jedním z nejvýznamnějších děl čínské (i světové) filosofie, v němž Mistr Konfucius, pokládaný čínskou tradicí za největšího mudrce všech dob, shrnuje principy konfuciánské filosofie a etiky určující po dlouhá staletí charakter čínské společnosti.
„Mladí potřebují radost a lásku, dospělí práci a přátelství, staří mír a pokoj.“