Při cvičení tchaj-ťi je velice důležité, aby člověk během forem nebojoval sám proti sobě. Cvičení vyžaduje soustředění a uvědomělý pohyb, mysl musí být přítomna a otevřena, vnější vlivy přijímáme, ale není potřeba je komentovat a pojmenovat. Tělo zůstává v jemném rozmlžení, což umožňuje se zaměřovat na celek a mít patřičný nadhled. Jediná myšlenka dovede rozptýlit postoj a porušit stabilitu. Přirozeně zůstáváme průchozí. Všechny děje se plynule synchronizují a neruší vzájemnou souhru.
Neplýtváme energií, vytváříme nezbytné. Pevně uvolněně kořeníme do země, vyváženě používáme nezbytný pohyb k přesunu váhy a koordinaci celku. Tchaj-ťi je neustálý proces, ač v pohybu nebo klidu. Žijeme. Všechny svaly jsou připraveny, ale nevytváří napětí. Tělo je zapnuto na základní úrovni, zvyšujeme citlivost a vnímání. Noříme se do života a běhu věcí jako součást. Fungujeme v souladu. Celé průchozí tělo udržuje svaly připravené, nikoli v tenzi. Svaly v tenzi porušují základní osu páteře a způsobují nerovnováhu, kterou dokonalý mechanizmus těla vyrovnává.
Při dlouhodobém napětí se tělo přizpůsobuje a vznikají patologické změny na páteři a stabilitě celého těla. Příkladem jsou civilizační nemoci dnešní „počítačové generace“ nebo jednostranné přetěžování. Dech je při biomechanice těla během tréninku a praxi tchaj-ťi velmi zásadní. Uvolněné hluboké brániční dýchání zapíná hluboký stabilizační systém páteře a relaxuje svaly a klouby. Váhu pouštíme do země. Je jedno jestli stojíme na dvou nebo jedné noze. Princip zakořenění je stejný.
Středobodem zůstáva podbřišek „tan-tchien“. Odsud je distribuována životní energie čchi. Zde startuje myšlenka každý celistvý pohyb. Opírat se budeme vždy o zem, to je základ. Pokud snášíme váhu do země, jsme schopni uvolňovat kyčle – hlavní nosné klouby lidského těla.