Město bez hlesu dýchá noční vzduch,
vůně trávy a dřevin se nese tmou,
ostrý zvuk
prořízl ranní mlhu
až vysoko k horám.
Mé oči vydechují klid a ruce
stékají z ramen.
Ta stará bříza pláče do stínů
tvořených poslední ozvěnou
lidské existence.
Jsem pevně zakořeněn,
mé nohy jsou skalou v zemi
a má hlava průrva měsíčního jitra,
volně, volně položeno je město,
nic ho nebolí.
Věci kolem
jenom stojí bez odpovědi,
ale s otázkami o nás,
lidé hledají grál
království pustne.
Břízy nasadily pozvolna květy,
vrby praskají pod tíhou pupenů,
má se prý ochladit,
včerejší úplněk to předznamenal.
Větve rozlámané na indiánských stezkách
uprostřed sotva vzešlé trávy.