Zajímavé je, že přesun váhy v tchaj-ťi jako i celou specifikaci pohybu člověk naplno ocení při zranění. Ve chvíli, kdy má student natažený vaz v koleni nebo provazec v rameni a je limitován bolestí při běžném pohybu, tak se aniž by vlastně chtěl dostává k vědomému uvolňování a plně doceňuje přesný přesun váhy.
Když každé vyšší napětí způsobuje bolest při pohybu, je praktikant nucen ubrat ze svých vnějších zvyků a dráhy pohybu. To nám umožňuje si uvědomovat své chyby nebo přemíru píle, kterou nad rámec nutnosti vynakládáme. A v tchaj-ťi se chceme uvolnit a poklesnout váhou po ose páteře kolmo k zemi, aby přenos váhy klouzal z jedné nohy na druhou lehce a plynule.
Pro potopení se v postoji nám pomáhá splnit základní principy uvolnění a zarovnání váhy splývajícího kolmo do jednoho bodu. V případě, že jsme omezeni zraněním jako obranu proti přetížení a bolesti se uchýlýme k přesnějším a jemnějším pohybům. V podstatě v tuto chvíli nám zranění poskytuje zrcadlo užitečné pro náš další postup a rozvoj.
Tohle možná platí pro „dočasná zranění“, mě však chybí palec u nohy a tak je váha přenesena na zdravou stranu dlouhodobě – takže není přirozeně dosaženo kolmice, ale musím se k ní nutit.
Také čtverce a obdelníky (ramena+boky nebo kolena+lokte) se mění na lichoběžníky a dráha pohybu s tím mnoho nenadělá. Také při stoji se nemůžu „zvážit“ podle chodidel, na což reagoval čínský mistr tím, že mě naučil vážit tělo podle středu hrudníku..
Pokud se mění fyziologická struktura těla. Nemám zkušenost. Mířil jsem na standartní krátkodobá zranění či namožení svalů. Respektuji přístup i vyrovnání se s trvalejšími zranšními…